Dachstein 2002
zpatky na hory mrknout na fotky
Naše poslední akce(zatim),a taky jedna z nejostřejších se uskutečnila 9.2.2002.Cílem bylo vylézt nejtěžší feratu Výchdních Alp, vedenou jižní stěnou Dachseinu a to všechno v zimě.Já s Petrem(bráchou) sme s tim přišli.K našemu nápadu se přiklonili i kámoši, účastníci našich předešlích akcí.Kompletní sestava týmu byla:Já, Petr, David a Honza.Všichni zdatní horolezcí skalkaři a dobří vysokohorští tůristé.Ikdyž tahle akce se spíše podobala lezeckému výstupu.
V pátek(9.) odpoledne sme se pozbírali po domovech a kolem 4-té hodiny sme vyrazili směr Budvar.Tato akce měla výhodu, že sme jeli novou károu-Mitsubishi Charismou takže cesta vcelku ubíhala.Jedinou cestovní nevýhodou byla absence autorádia, které nahradilo rádio příruční(taky to ušlo).Během chvilky sme se octli na Dolnim Dvořišti, no a během dalších pár hodim i v horském městečku Ramsau am Dachstein. Tady začalo hledání cesty k malému středisku kde končila silnice a začínala cesta pěšmo.Přes malé(a vcelku nevýznamné) zajížďky sme se konečně něco kolem půlnoci dostali na parkoviště.Následovalo zbalení cestovních zavazadel a pochod do neznáma...Ne tak úplně, směr sme tušili.
Dejv nás hnal furt do kopce(eskalátorový syndrom) což se mi moc nelíbilo, protože cesta měla vést skoro po vrstevnici.No a tak sme se vysápali lesem až tam kde bylo jen firnové pole(které se ukázalo taky jako lavinové).Nasadili sme mačky-zmrzlý poverch si to žádal a vyrazili sme stříc horám.Přetraverzovali sme svážek a v cestě nám stál skalnatý hřebínek.Nikomu se nechtělo zpět do údolí-ztratit nastoupané metry, tak bylo rozhodnutu že Honza to skusí dát přes hřebínek a řekne nám jestli to tam de, nebo ne. Šlo to což nás vcelku potěšilo.Následoval traverz svahem a mírné stoupání k hřebínku.Na hřebínku byla chata(to sme tipli fakt výtečně) u které sme se rozhodli přespat.
Během čtvr hodiny sme byli najedený a ve spacákách a hodlali se konat spánek, bylo asi tak dvě hodin ráno.Kolem půl třetí začalo sněžit, což značně znepříjemňovalo klidný spánek.

Ráno, asi kolem půl páté sme zjistli že sme pod sněhem a sněží dál.Dobré bylo, že alespoň nefoukal vítr.Dali sme snídani, navařili čaj do termosek, oblíkli do "výstupového" oblečení, připravili matroš, zbalili a vyrázili stříc stěně.
Cesta vedla(my sme si jí vedli)šikmo vlevo pod chatou a skalkou, poblíž k místu kde sněhové pole přecházelo ve skalnatou pasáž(pozor ne hlavní stěnu).Ze začátku to byla pohoda, ale pak sem se dostal do véčka, kde nic nebylo, ať sem cepínem šťáral kam chtěl nikde nic.Po pár minutách a pořádné porci vyplaveného adrenalínu se mi podařilo tento, tak 5+ -kový úsek překonat(skuste to někdy v zimě s 20kily na zádech!).
Nastalo sápání se tak 45ti až 50ti stupňovým svahem směrem šikmo vlevo.Začínal se rýsovat pěknej den, občas vysvitlo sluníčko.Před námi se tyčila neuvěřitelná stěna plná nejrůznějších útvarů, převisů, ploten, bloků různé barvy a kvality místního vápence.Po tak dvou hodinách od začátku cesty sme se dostali do malého sedýlka, kde sme si dali pauzu.Byli sme pár desítek metrů pod stěnou, našim úkolem bylo najít nástup feraty. Proto sme se rozhodli traverzovat tak 30 metrů od stěny směrem doleva.

Následoval traverzík tak 60ti až 70ti stupňovým svahem,kde sem od zakopávání předních hrotů dostal asi dvakrát křeč do do nohy.Bylo něco k polednímu a my sme narazili na hladký, skalnatý úsek.Přeběhnout ho s naším vybavením(každej po jednom cepínu s 25kily na zádech) bylo značně riskantní.Vylezli sme pod jeden z mnoha převisů které stěna nabízela a dali sme poradu co dál.

Byli sme pevně rozhodnuti, že ferata musí začít každým metrem, museli sme být hodně blízko.Překázkou byla skalnatá pasáž tak 30 metrů před náma.Honza se přihlásil že tam natáhne fix(-ní lano).Sundal bágl, vzal si od nás nejhustší zbraně, skoby kladivo, lano a už si to hnal po skále.Za pár minut bušil první skobu, pak druhou, třetí.Během chvilky bylo zřízeno solidní zajištění a my sme se mohli vydat s plným nákladem na další traverzování. Tudle pasáž bych si dovolil hodnotit jako celkem hustou= muj velkej respekt pro Honzu.Po tak 20 metrech podél stěny sme našli feratu.Kluky zarazil převis v nástupu, který vypadal hůř než doopravy byl.Zrovna začalo pařit slunce a ze stěny tekly potoky vody.Mě začalo bejt celkem hustý vedro v péřový vestě a dvou kalhotech, ale co se dalo dělat.čas nás tížil a my museli rychle nastoupit.

Lezli sme první celkem členitou ukloněnou pasáž kde bylo hodně všeljakých stupů.Skála se začala postupně vysoušet a my sme mohli lízt bez rukavic.David praktikoval techniku, ostatní sílu.Rukama sme se drželi ocelových lan na kterých sme měli nacvakané jistící karabiny.Většina horolezců(který takovou feratu nelezli) by si asi teďka řekli:Proč se těch lan chytali, měli to dát po skále ne jako ňáký turisti! ...to by připadalo v úvahu tak možná v létě a bez batohu.Jenže skuste si vyspat se 3 hoďky, nastoupat firnem 400 vejškovejch metrů, natáhnout solidní fixík a dávat hustou feratu "čistě".Nepochybuju že by to někdo nedal, ale vzhledem k tomu že sme měli na feratě strávit něco kolem 5ti hodin, to nebylo ideální řešení.

Přehoupli sme se přes skalku a otevřel se nám pohled na stěnu, hladkou jako prokopáč, ale 10krát větší.Uprostřed vedla naše ferata.Kde nebyl stup vhodný ani na lezačku, tam byla umístěná kramle.Cesta utíkala vcelku rychle, síly ubívali o trochu pomalejc, ale přece.Člověk si musel v takovejdle vejškách a takovymdle stavu dávat bacha kam strká svý končetiny.Gravitace byla všudypřítomná!

U konce plotny byl sněhem pokrytý kuloárek dlouhý tak 30metrů a místy i převyslý.Dával mi trochu zabrat.Zakončení(kuloáru) bylo ve formě sněhového políčka tak 3x3 metry tam sme se rozložili a dali na pár minutek pohov.Podle cedulky sme zjistili, že už sme urazili tak jednu třetinu feraty!(to nám opravdu zvedlo náladu).Honza řikal: ...až se vrátíme, tak všichni navštívíme psychloga!
Následoval úsek tak 20 metrů dlouhej, kolmej a místy i převislej(dobrý na rozcvičení na překližce:) ).Potom byla pasáš která byla šikmá a členitá a proto v zimě zapadlá sněhem, tudíž nejištěná.

Přišli na řadu cepíny.Po 15ti minutách už se zase cvakalo...A další mamutí stěna, přerušená eště asi dvěma sněhovími poli.
Slunce už se sklánělo k méně významným vrcholkům a teplota začala klesat.To se projevilo na našich prstech ve třetí třetině cesty.Po posledním sněhovym poli sem přestal cítit prsty na rukou.Přišli na řadu rukavice a následná bolest, když ruce rozmrzaly.

Už byla skoro tma když sme se nacházeli asi 150 metrů pod koncem feraty, všichni byli na konci svých sil.Hnala nás už jen představa odpočinku na chatě.Byl sem rád, že sem s náma nejel mladší brácha(nevim jak by to tady dával).
Před námi bylo vidět posledních tak 70 metrů lana.Zmizeli jako naše poslední síly a my sme stáli na kopeču u nějakýho zařízení.Teď už jenom najít chajdu.Tu našel David poté co vlezl na její střechu.Za chvíli sme našli i dveře.
Tady však všechno nekončilo.Našli jsme sice dveře ale ne otevřené!Ale protože v průvodci psali že je tam 8 postelí pro přespání v nouzi(už sme byli celkem v nouzi) a chajda byla od Alpenfrainu u kteryho platíme mastný prachy za členství,tak sme se rozhodli chajdu otevřít.
Pod náporem hrotů cepínů se nám podařilo decentně otevřít dveře.Pak už sme jenom ze sebe schodili všechny věci vošéfovali jídlo a dali spánek.

Nacházeli sme se v sedle kousek cesty od vrcholu Dachštajnu.Ráno sme se rozhodli, že na vrchol nepudem(stejně to nebyl cíl) a že pudem směrem podél stěny(kudy v létě vede cesta) až na horní stanici lanovky.Tu sme se hodlali využít.Zasloužili sme si to.V moderní budově sme si tak 5 minut počkali a už se jelo do údolí.
30 metrů od dolní stanice na nás čekalo naše auto.

No a pak už to jenom všechno naházet do kufru a tradá domů.To byla zase jednou vydařená akcička.